Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Příspěvky se štítkem „nadšení“

Ledaři, voraři, průvodčí tramvají a učitelé

Budoucnost už je dnes.

Reflexe na úvahy o budoucnosti vzdělávání v rámci kursu RVP – VT21

 

V neděli vstávám pozdě. Na Facebooku mi píše Katarina. Bydlí teď v Americe, poslala mi fotky dětí, právě je vyfotila mobilem. Domlouváme si setkání, až se ukáže v Evropě. Přes Skype mi volá dědeček, má se dobře, k obědu měl rajskou, odpoledne prý bude pracovat – stáhne si pár článků z nějakého japonského serveru, kde jsou prý moc zajímavé informace o fraktálech. Ještě, že má přístup do Matlabu, aby si to mohl přepočítat.

 

venec

Odpoledne mám sraz s kamarádkou Janou, pod záminkou kupování větví na adventní věnce, spolu zajdeme na kafe. V tramvaji cestou na sraz bych měla z mobilu alespoň chvíli poslouchat tu nahranou angličtinu (http://www.langmaster.cz/lmcom/cz/web/cs-cz/pages/produkty/anglictina/anglictina-poslechy-nejen-na-cesty-audio-cd.aspx), ale skutečně se mi nechce. Tak vyndávám čtečku, půjčenou z knihovny http://www.mlp.cz/cz/novinky/105-nove-prirustky-do-e-knihovny/ a spokojeně se začtu do Povídek z druhé kapsy.  V kavárně je příjemně, takové to nedělní odpoledne, vhodné k házení koblih (http://ld.johanesville.net/jirotka-01-saturnin?page=15), popíjíme kapučíno a máme se fajn. Teď jen dojet pro ty větve, jenže obě jsme nějak zapomněly adresu zahradnictví. Jana nemá v autě navigaci, její synové si jí vypůjčili na Kešky (http://www.geocaching.cz/news.php). No nic, Jana vyndá IPad a najdeme si trasu, ona řídí, já sleduji, jak se pohybujeme po trase. V zahradnictví normálně zaplatíme kartou a spokojeně odvážíme tři svazky krásných, čerstvých, voňavých větví.

Cestou se stavím v supermarketu, na náměstíčku poskakuje asi pět dětí – dva vypadají, že hrají imaginární tenis, jeden je golfista a jeden boxuje a ta malá holčička tancuje rokenrol – nejdřív jsem zmatená, pak si všimnu, že se tu jen předvádí í hit letošních  vánoc:  hry ovládané pohybem těla (http://www.kinect.cz/). 

Doma je klid. Starší syn si u svého počítače instaluje Linux, jako protest proti nadvládě Woken, někdo z jeho kamarádů ho přes Skype naviguje, mladší zkouší vyrobit nějakou hru v Kodu ( http://research.microsoft.com/en-us/projects/kodu/), ale prý je to nanic a obyčejný GameEditor je lepší. Tak si jdu dodělat si věci k e-learningu. Ještě jsem zapomněla zaplatit synovy zálohu na hory – otevřu internetové bankovnictví a vyřeším to.

Čtu si reflexe spolužáků na netu. Zajímavá je diskuse pod článkem Martina Ruska (http://ucitel.blogy.rvp.cz/2011/11/10/budoucnost-vzdelavacich-technologii-postreh-z-konference-projektu-metodika-ii/) a pěkně se čte i jak si představuje budoucnost kolegyně Jana Zárubová (http://ittechvevyuce.blogspot.com/2011/11/budoucnost-vzdelavacich-technologii.html).

Ještě jsem se v rychlosti znovu podívala na video přednášku s Danem Francem (http://elearning.rvp.cz/kurzy/mod/resource/view.php?inpopup=true&id=23583), našla jsem si ho na Twittru a zjistila jsem, že se zabývá moc zajímavým problémem svobodných společností, ve čtvrtek byla konference, tak jsem se koukla, o čem to bylo (http://www.slideshare.net/peoplecomm/svoboda-nazivo-final-robert-penazka-zapisky-z-plavby). Skutečně zajímavé!  A navíc podle seznamu účastníků koukám, že tam byl i brácha a další dva známí (mimochodem Jitko, není někdo z příbuzenstva Štěpán?), musím se zeptat na dojmy.

Uvědomila jsem si, že jsem zapomněla opravit pár studentských prací a slíbila jsem jim to do pondělí. Tak se hlásím do školního Moodle a pilně opravuji.

moodle

moodle2

 

 

 

Koukám, že i kolegyně češtinářka pracuje z domova:

 

Vzpomněla jsem si, že se ještě chtěl podívat na zajímavosti z české konference Ted, která se konala v Praze. Jedu odzadu – 2010 Praha, příště se podívám i na tu v Brně a Bratislavě. (http://www.youtube.com/view_play_list?p=0FA8E5F4FDE580A0). Je to nesmírně zajímavé a poučné, zírám na to fascinovaně místo večerní detektivky na ČT1. Přes rameno mi kouká mladší syn, diskutujeme o tom, jaká bude škola za pár let. Ukazuju mu Khan Academy (http://www.khanacademy.org/exercisedashboard?k). Jemu je jasné, že se bude učit přes web, vybírat si sám úkoly a zadání a do školy bude chodit, ale jen kvůli kamarádům a tělocviku, fotbal se líp hraje v partě. Je mu jasné, že klasicky vedená škola, o které se na konferenci hodně kriticky mluví, nemá budoucnost.

A co tedy bude dělat učitel, ptám se?

„No to je přece jasný, ledaři, voraři a průvodčí tramvají taky už vymřeli, když něco není potřeba, tak povolání zmizí, ne?“

To není žádná vize budoucnosti.  Takhle to bylo včera :) .


DUM – Riskuj v informatice

Koncem loňského školního roku jsem si vyrobila jednoduchou hru na principu RISKUJ  pro IKT (vhodné pro gymnázia). 

Když se otevřela možnost zasílat nové materiály do rubriky DUM udělala jsem to.

DUM by zamítnut z důvodů:

„Váš materiál dostatečně nesplňuje kvalitativní požadavky Metodického portálu. Naší snahou je na Metodickém portálu nabízet takové materiály, které v žácích probouzí:

° tvořivost,

° aktivní zapojení,

° spolupráci,

° řešení praktických problémů z běžného života.“

Rozhodnutí respektuji (ostatně, co mi zbývá, že :) ). Chápu, že portál, nemá zájem na 100 hrách na stejném principu, na druhé straně, že by jich měl tolik o IKT jsem si jaksi nevšimla. Někomu se to může hodit i  jako šablona pro vytváření vlastních otázek.

Je mi jasné, že na principu není nic objevného, jen si myslím, že spousta lidí by to ráda využila. Mě trvalo vyrábění několik hodin a hru využila jsem po skončení klasifikace, jako takové hravé opakovaní před prázdninami. Znovu ji použiji až zase s novými ročníky. 

A to mi připadá, tak trochu škoda…

 

Tak jestli chcete stáhněte si jí TADY. (vložení jako přílohy blokuje rvp.cz)

Hra RISKUJ V IKT je v PowerPointu – pro stažení použijte tlačítko stáhnout a pak jí spusťtě.

Budu ráda, když se někomu bude hodit. Přeji hezkou zábavu.


HRA

Hry a hraní pokládám za jednu z nejužitečnějších činností člověka.

Reflexe na téma Výukové hry RVP_VT21

 Richard Feynman , významný fyzik, byl hračička, který se kromě vědecké práce a pedagogické činnosti  stal známým i svými dalšími zájmy. Přispěl k rozvoji galvanizačních technik, zabýval se změněnými stavy vědomí (patrně lucidní snění), molekulární biologií a luštěním mayských astronomických tabulek. Ve volném čase také maloval ženské akty a hrál na bonga .

V roce 1986 se zúčastni jako člen vyšetřovací komise zkoumání katastrofy raketoplánu Challenger, kde nejen přispěl k objasnění jejích příčin, ale poukázal i na další systémové chyby ve vedení tohoto projektu. Při veřejné prezentaci výsledků komise se před televizními kamerami mezi Američany proslavil tím, že vzorek raketoplánového gumového těsnění vložil do sklenice ledové limonády a po vytažení demonstroval, jak guma nepruží.

Richard Feynman ve své knize To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane, popisuje, jak přišel na princip, za který později dostal Nobelovu cenu za fyziku.

„Pak mé napadlo něco jiného: jsem teď z fyziky trochu znechucený, kdežto když jsem se jí zabýval dřív, tak mě bavila. Proč mě to bavilo? Hrával jsem si s ní. Dělával jsem cokoliv, na co jsem

měl zrovna chuť – nemělo to nic společného s tím, zda to je důležité pro rozvoj jaderné fyziky. Záleželo mi jenom na tom, jestli je zajímavé a zábavné si s tím hrát. Když jsem byl na střední škole, všiml jsem si, že pramen vody vytékající z kohoutku se zužuje, a napadlo mě, jestli bych dokázal přijít na to, co určuje jeho tvar. Zjistil jsem, že to je celkem snadné. Nemusel jsem to dělat;  nebylo to důležité pro budoucnost vědy; někdo jiný to už udělal přede mnou.  Ale na tom nezáleželo; vymýšlel jsem si problémy a hrál si s nimi pro vlastní potěšení.

Takže jsem zaujal nový postoj. Teď, když jsem vyřízený a už nikdy ničeho nedosáhnu, když mám to příjemné místo na univerzitě, přednáším a docela mě to baví, tak stejně jako si pro potěšení čtu Pohádky tisíce a jedné noci, budu si i brát s fyzikou, kdykoliv se mi zachce, a nebudu si dělat žádné starosti, jestli to je důležité. Necelý týden potom jsem byl v jídelně a nějaký kluk tam blbnul a vyhodil do vzduchu talíř. Jak talíř stoupal vzduchem vzhůru, všiml jsem si, že se kolébá a že červený znak Cornellovy univerzity na talíři se otáčí. Na první pohled jsem viděl, že znak obíhá dokola rychleji než kolébání. Neměl jsem co na práci, a tak jsem začal řešit pohyb rotujícího talíře. Zjišťuji, že při velmi malém úhlu se znak otáčí dvakrát rychleji než houpavý pohyb – dva ku jedné. Vyšlo to z komplikované rovnice! Pak mě napadlo: Existuje nějaký způsob, jak zdůvodnit nějak principiálněji, pohledem na síly nebo dynamiku, proč je to dva ku jedné?

Už se nepamatuji, jak se mi to podařilo, ale nakonec jsem vyřešil, jak se pohybují jednotlivé hmotné částečky a jak jsou všechna zrychlení v rovnováze právě při poměru dva ku jedné.

Vzpomínám si, jak jsem šel za Hansem Bethem a řekl: „Heleď, Hansi, všiml jsem si něčeho zajímavého. Máš talíř, který se takhle otáčí, a je to dva ku jedné z toho důvodu, že…,“ a ukazoval jsem mu ta zrychlení. Řekl: „Feynmane, to je moc zajímavé, ale jaký to má význam? Proč se tím zabýváš?“ „Ha, ha,“ povídám. „Význam to nemá vůbec žádný. Zabývám se tím jenom proto, že mě to baví.“ Jeho reakce mě neodradila. Rozhodl jsem se, že budu mít z fyziky radost a dělat cokoliv, co se mi líbí. Pokračoval jsem tím, že jsem odvodil rovnice pro to kolébání. Načež jsem začal přemýšlet, jak se začnou pohybovat dráhy elektronů v relativitě. Pak tu máme Diracovu rovnici v elektrodynamice. A pak kvantovou elektrodynamiku. A než jsem si to uvědomil (trvalo to velice krátce), tak jsem si hrál – ale fakticky pracoval – se starými problémy, které jsem měl tak rád a na nichž jsem přerušil práci, když jsem odešel do Los Alamos; s problémy, jimiž jsem se zabýval ve své doktorské práci; se všemi staromódními báječnými věcmi. Šlo to samo. Bylo tak jednoduché si s těmito problémy hrát. Bylo to, jako když odšpuntujete láhev: všechno se řinulo bez jakékoliv námahy. Skoro jsem se tomu musel bránit. Neviděl jsem žádný význam v tom, co jsem dělal. Ale nakonec v tom byl. Moje diagramy a všechno, zač jsem dostal Nobelovu cenu, vyšlo z hraní s kolébajícím se talířem.

                  Spolu s Feynmanem, si myslím, že hravost je pro nás důležitá, i řada filosofů se tímto tématem zabývalo.

Zaujaly mne názory založené na myšlence o člověku, jako člověku hravém: Homo ludens  (lat. hrající si člověk) je pojem popisující člověka, jenž vyvíjí své schopnosti a možnosti prostřednictvím hry. Objevuje své schopnosti a sám se skrze ně vyvíjí. Jeho hravost je založena na svobodě rozhodování a jednání a předpokládá vlastní tvořivé myšlení. Vyvíjí se také prostřednictvím zkušeností, které připojuje k těm, jež již vlastní.

Koncept hrajícího si člověka se proslavil dílem antropolog Johana Huizingy Homo ludens. Ve své knize se snaží ukázat, že se naše kulturní systémy (politika, věda, náboženství, právo atd.) původně samy vyvinuly z hravého způsobu chování, které se časem pomocí rituálů institucionalizovalo. Ze hry se tak stalo vážné jednání, a když se pravidla správně „zaběhla“, není je potřeba již měnit a začínají tak nabývat povahy samotného smyslu a účelu. “

Nedávno narazila na velmi zajímavé materiály Škola game designu Iana Schreibera

Je zde trefná charakteristika toho, co je hra (z uvedeného materiálu upraveno):

  • Hry jsou aktivita. 
  • Hry mají pravidla.
  • Hry obsahují konflikt.
  • Hry mají cíle.
  • Hry zahrnují tvorbu rozhodnutí.
  • Hry jsou umělé, jsou bezpečné a stojí mimo běžný život. To občas odpovídá tomu, že hráči vstupují do „magického kruhu“ nebo sdílejí „hráčské naladění.“
  • Hry nevytváří na straně hráčů žádný materiální zisk.
  • Hry jsou dobrovolné. 
  • Hry mají nejistý výsledek.
  • Hry jsou reprezentací, nebo simulací něčeho reálného, ale samy jsou přitom uvěřitelné.
  • Hry jsou neefektivní. Pravidla kladou překážky, které brání hráči v dosažení jejich cíle těmi nejefektivnějšími prostředky.
  • Hry mají systémy. Obvykle je to uzavřený systém, což znamená, že zdroje a informace neproudí mezi hrou a venkovním světem.
  • Hry jsou druhem umění.

Jak je to tedy s hraním ve výuce? A jak je to s hraním ve výuce prostřednictvím počítače a dalších digitálních technologii?

Osobně se domnívám, že hraní i hru je třeba podporovat. Na druhé straně vzhledem k tomu, že hra je činnost dobrovolná, nemyslím, že se vždy hodí do výuky.

Je v zásadě je několik možnosti :

  • Hra jako nástroj. Využití hry pro rozvoj, procvičení upevnění nějakých konkrétních znalostí nebo dovedností (typicky model chemického, fyzikálního, biologického děje, procvičování slovíček, příkladů, motoriky, ale i EVROPA 2045  apod.) – tuto skupinu pokládám za vhodnou do školní výuky.
  • Hra jako forma sociální komunikace. S partou kamarádu hraji hru, protože je to fajn. Ať už je to fotbal, Aktivity, nebo Travian na síti – tuto skupinu pokládám za vhodnou při neformální školní činnosti.
  • Hra jako kreativní činnost, jako tvořivý přístup k životu – k tomu bychom studenty měli inspirovat…

sach

„Průměrný učitel vypráví. Dobrý učitel vysvětluje. Výborný učitel ukazuje. Nejlepší učitel inspiruje.“

Charles Farrar Browne

 

 


Jakou chci školu pro své budoucí vnuky

Reakce ke kursu Vliv technologii na školství RVP_VT21 – téma druhé


V rámci e – learningového kursu přemýšlíme o tom, jak by mělo vypadat vzdělávání pro 21. století.  Lektoři i účastníci shromáždili a stále shromažďují neuvěřitelné množství námětů a názorů, otevřeli řadu témat, zabýváme se vlivem nejrůznějších technologií.

                Já se na téma chci podívat odjinud. Co chci, aby si mí synové odnesli ze studií?

 Nemyslím, že budou v životě šťastnější, když budou umět vyjmenovat všechny prvky periodické tabulky, data narození kdekoho a data všech možných válek, kdekterého plže, mlže a hlavonožce a země, kde se těží nejvíc uhlí. A přestože učím počítače – IKT – nebo právě proto, si také nemyslím, že budou šťastnější, když budou umět pracovat s Excelem, tabletem nebo znát součásti PC.

Byla bych ráda, kdyby:

  • byli ve škole rádi
  • naučili se jazyky a logicky uvažovat
  • je někdo dokázal nadchnout pro svůj předmět.

Je mi úplně jedno, jestli to bude prostřednictvím technologií nebo bez nich.

Když jsem byla na gymnáziu, učila nás češtinu prof. Ročková, impozantní dáma, která dělala nejednou deset věcí, povídala, zkoušela, posílala materiály, vybírala taháky, recitovala, kontrolovala práce a hlavně zářila. Bylo jasné, že jí to baví. Dokázala, podle mne nemožné – všichni (i ti nejzarytější technici), začali číst krásnou literaturu a psát zajímavé práce.

 Mám kolegyni, která učí výtvarku. Když se podívám na to, co se studenty dokáže vytvořit, nechápu, jak to dělá. Že jeden, nebo dva nadaní studenti vyrobí zajímavou výtvarnou práci, to chápu, ale jak to dokáže vymámit z každého, mi není jasné. Prostě umí ve studentech „něco“ rozsvítit.

Mám kamaráda Honzu, dnes je to významný manažer. Umí stanovovat cíle a kritéria. Po svých dětech chce, aby plnili to, čemu jsme začali říkat Honzovo minimální kritérium (týká se gymnázií, pro základku by to asi nestačilo):

„ Dítě by mělo mít na vysvědčení alespoň jednu jedničku z libovolného předmětu, který se nejmenuje výchova“

A proč? No prostě proto, že je celkem jedno, v čem dítě vyniká, co ho baví, ale alespoň jeden předmět by to být měl.

 A proč ne výchovy? No přece proto, že když dostanu špatnou známku třeba z hudební výchovy, tak to znamená, že mne někdo špatně hudebně vychoval. Tudíž známka vlastně hodnotí vyučujícího a nikoli žáka. (Tady si dovolím profesní vsuvku – domnívám se, že IKT patří do výchov J )

Článek jsem pojmenovala „Jakou chci školu pro své budoucí vnuky“. Zatím žádné nemám a ani v nebližších letech to neplánuji, jen bych ráda zdůraznila, že vlastně úplně stejnou jako chci teď. Bez ohledu na století a tisíciletí.

Je jedno v jakém objektu je umístěna, je jedno, kolik má počítačů a tělocvičen, ale chci, aby tam pracovali milí, chytří a nadšení lidé, kteří umí studenty rozsvítit.