Teorie konektivismu a osobní vzdělávací prostředí – reflexe

 V páté lekci kursu RVP_21 jsme se zabývali konektivismem. Téma pro mne bylo těžké, zejména z jazykových důvodů.

Pro sebe jsem si tedy zpracovala, oč vlastně jde:

  • Konektivismus dle slovníku cizích slov je teorie a metodika poznávání, učení se, propojování zdrojů informací a vzdělávání v prostředí sociálních sítí. 
  • Wikipedie to vidí takhle: Konektivizmus (ang. connectivism) „teorie učení v digitálním věku“ byla vyvinuta George Siemensem a Stephenem Dowensem na základě jejich analýzy nedostatků dosavadních teorií učení vycházejících z behaviorismu, kognitivizmu a konstruktivizmu. Tyto starší přístupy podle autorů této teorie nepostačují k popisu učení v prostředí propojeného světa. 
  • Principy konektivizmu
    • • Získané znalosti a dovednosti vycházejí z různosti názorů. 
    • • Učení je proces propojování specializovaných uzlů či zdrojů informací. 
    • • Zdrojem učení nemusí být lidé, ale i technologie. Znalosti mohou být latentně obsaženy v určité komunitě, síti nebo databázi.
    •  • Schopnost se učit je důležitější než aktuální objem nabytých znalostí. Schopnost informaci nalézt je důležitější než ji vědět. 
    • • Udržování propojení a jeho rozvoj usnadňují růst vzdělání
    • • Schopnost nacházet souvislosti a paralely mezi různými oblastmi, myšlenkami a koncepty je základní dovednost
    •  • Cílem veškerého konektivistického učení je přesná a aktuální znalost. 
    • • Samo rozhodování je součástí procesu učení. Vybíráme si co se budeme učit a význam přijímané informace nahlížíme přes objektiv měnící se reality. To že dnes máme správnou odpověď, nemusí znamenat, že ji budeme mít i zítra, neboť vše kolem se mění.
    •  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Konektivizmus 

Podle mne lepší vysvětlení jsem našla na blogu:

„Základní principy konektivismu:

• Při vytváření smyslu je nutné propojení myšlení s emocemi. Myšlení a emoce se navzájem ovlivňují. Teorie učení, které berou v potaz jen jednu z těchto dimenzí, vylučují jednu ze složek, které se podílejí na procesu učení.

 • Cílem učení je zvýšená schopnost „něco dělat“. Tato zvýšená schopnost se může projevit v praxi (např. lepší schopnost používat nový software nebo se naučit bruslit) či ve schopnosti lépe fungovat v éře vědění (lepší znalost sebe sama, způsob spravování informací, atd.). Smyslem učení není jen získávání dovedností a pochopení určitých principů, ale též schopnost je aktivovat. Zda žák (v angl. se místo tradičního „pupil“ používá termín „learner“, tedy „učící se“, aby se zdůraznila důležitost jeho aktivity v procesu učení) uvede naučené principy do chodu, záleží na jeho motivaci a schopnosti rozhodování.

• Učení je proces propojování specializovaných uzlů či zdrojů informací. „Učící se“ má možnost exponenciálně urychlit proces učení tím, že se napojí na určitou specializovanou síť („network“).

• Zdrojem učení nemusí být lidé, ale nástroje. Znalosti (jsou známé, nemusí být aktivované) mohou být uskladněny v určité komunitě, síti nebo databázi.

• Schopnost se učit je důležitější než aktuální objem nabytých znalostí. Schopnost informaci nalézt je důležitější než ji vědět. • Posilování a udržování spojů je nezbytným předpokladem pro usnadnění učení. Vytváření spojů je mnohem efektivnější než pouhá snaha o pochopení izolovaného konceptu. • Učení a znalosti spočívají v různosti názorů.

• K učení dochází různým způsobem – v kurzech, emailech, komunitách, diskuzích, hledání informací na webu, mailing listech, čtením blogů atd. Kurzy nejsou jediným prostředím, kde dochází k učení.

• Různé přístupy a individuální dovednosti jsou dnes pro učení nezbytným předpokladem. Např. klíčová je schopnost vidět souvislosti mezi různými oblastmi, myšlenkami a koncepty.

• Organizační schopnosti a rozvoj osobnosti jsou navzájem propojeny. Individuální vědění se skládá ze sítě, která napájí organizace instituce, jež zpětně původní síť obohacují a neustále tak obohacují vědění jednotlivce. Konektivizmus se pokouší podat vysvětlení, jak se učí jednotlivci i organizace.

• Záměrem veškerého konektivistického učení je přesná a aktuální znalost.

• Součástí procesu učení je rozhodování, při kterém si vybíráme, co se budeme učit a smysl přijímané informace interpretujeme s vědomím neustále se měnící reality. Jestliže dnes máme správnou odpověď, nemusí totéž platit zítra, a to z důvodu změn v informačním klimatu, které ovlivňují naše rozhodování.

• Učení je proces, v němž se vědění vytváří, nejen konzumuje. Nástroje vzdělávání a nové metodologie by se měly snažit tento rys vědění využívat.

O konektivizmu více na (bohužel jen v angličtině) http://www.connectivism.ca/

POSTED BY KATERINA BAVOROVA AT 9/15/2005“

ZDROJ: http://cizi-jazyky.blogspot.com/2005/09/konektivizmus-aneb-teorie-propojen.html

Z hlediska forem konektivismu mi velmi pomohl „jazykový koutek“ kolegy Vladimíra Havlíčka uveřejněný v rámci diskuse v kursu: Myslím, že by bylo rozumné nadále tyto termíny používat:

Spolupráce: všichni pracují společně koordinovaně na jednom úkolu (Collaboration)

Součinnost: lidé pracují nezávisle na individuálních úkolech, ale ve sdíleném prostředí nebo se sdílenými zdroji (Cooperation)

Zajímá mě, jaké prvky má náš kurs (viz diskuse http://mikolas.blogy.rvp.cz/2011/10/22/vzdelavani-v-prostredi-pocitacovych-siti-aneb-downesuv-svet-konektivismu/#comments ). Osobně se domnívám, že každý z pánů má svůj díl pravdy – kurs má některé aspekty spolupráce a některé součinnosti.

 

Mám ráda jednoduché příklady.

Když pračlověk lovil mamuta, použil na to spolupráci. Někdo vykopal jámu, někdo jiný naháněl mamuta, někdo ho musel v jámě dobít, jiní pak zpracovali maso a kůži a další z ní ušili šaty. Každý dělal to, co mu šlo líp. Měli společný cíl a patrně to celé nějaký náčelník řídil. Mladší členové tlupy asi dostali nějaké jednodušší úkoly a postupně se tak učili (prostřednictvím spolupráce) jak se to s mamuty dělá.

Úplně stejně dnes funguje libovolná komerční firma např. na výrobu aut. Cíl je vyrobit a prodat co nejvíc a nejlépe, každý se podílí na nějaké části, specializuje se.

Součinnost si představuju třeba při vzniku středověkého města. Neexistoval cíl – vybudovat město – prostě to tak postupně vznikalo. Do nějaké vesnice se postupně stěhovali noví obyvatelé, každý z nich si postavil dům (nikdo mu neříkal jak) a začal se nějak živit, postupně se město rozrůstalo a v důsledku toho vznikly další potřeby jeho obyvatel – třeba obchody. Na vsi byl každý statek víceméně samostatnou jednotkou. Ve městě ovšem musel třeba kovář – specialista, nakupovat chléb, protože už neměl pole. Jeho učeň nejdřív zametal dílnu a postupně začal spolupracovat na jednodušších úkolech. Tak se učil. Bylo potřeba postarat se o cesty, o dopravu, o zábavu i o vzdělávání. Do většího města pak přicházeli odborníci z jiných měst, ať už to byli italští stavitelé najatí zámeckým pánem, nebo kočovné divadlo. Cílem nebylo naučit obyvatele nové věci, ale nakonec to tak dopadlo.

Takhle funguje věda (zejména teoretická). Nemluvím tu o aplikovaném zadání, kdy cílem vědce je vyrobit třeba lepší obal na mléko nebo úspornější žárovku, mluvím o teoretických výzkumech. Vědec má nějaký vlastní problém, jehož řešení jej zajímá. Studuje články kolegů, to co dělají jiní a snaží se to aplikovat na svůj problém. Jeho cíl bývá zcela osobní, individuální – prostě na to přijít. Ve vědě se „součinnostní“ učení provádí odjakživa.

Nelze ovlivnit, jak a kdy vznikne nový objev a jeho význam je v daném čase neměřitelný.

A jak to souvisí s naším tématem školství a vzdělávání? Podle toho, jak to chápu já, je ve školství možné používat spolupráci, ale nikoli součinnost.

Jiné je to ovšem se vzděláváním. Vzdělávání bez spolupráce a součinnosti nebylo možné nikdy a není tomu jinak ani dnes.