Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

HRA

Hry a hraní pokládám za jednu z nejužitečnějších činností člověka.

Reflexe na téma Výukové hry RVP_VT21

 Richard Feynman , významný fyzik, byl hračička, který se kromě vědecké práce a pedagogické činnosti  stal známým i svými dalšími zájmy. Přispěl k rozvoji galvanizačních technik, zabýval se změněnými stavy vědomí (patrně lucidní snění), molekulární biologií a luštěním mayských astronomických tabulek. Ve volném čase také maloval ženské akty a hrál na bonga .

V roce 1986 se zúčastni jako člen vyšetřovací komise zkoumání katastrofy raketoplánu Challenger, kde nejen přispěl k objasnění jejích příčin, ale poukázal i na další systémové chyby ve vedení tohoto projektu. Při veřejné prezentaci výsledků komise se před televizními kamerami mezi Američany proslavil tím, že vzorek raketoplánového gumového těsnění vložil do sklenice ledové limonády a po vytažení demonstroval, jak guma nepruží.

Richard Feynman ve své knize To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane, popisuje, jak přišel na princip, za který později dostal Nobelovu cenu za fyziku.

„Pak mé napadlo něco jiného: jsem teď z fyziky trochu znechucený, kdežto když jsem se jí zabýval dřív, tak mě bavila. Proč mě to bavilo? Hrával jsem si s ní. Dělával jsem cokoliv, na co jsem

měl zrovna chuť – nemělo to nic společného s tím, zda to je důležité pro rozvoj jaderné fyziky. Záleželo mi jenom na tom, jestli je zajímavé a zábavné si s tím hrát. Když jsem byl na střední škole, všiml jsem si, že pramen vody vytékající z kohoutku se zužuje, a napadlo mě, jestli bych dokázal přijít na to, co určuje jeho tvar. Zjistil jsem, že to je celkem snadné. Nemusel jsem to dělat;  nebylo to důležité pro budoucnost vědy; někdo jiný to už udělal přede mnou.  Ale na tom nezáleželo; vymýšlel jsem si problémy a hrál si s nimi pro vlastní potěšení.

Takže jsem zaujal nový postoj. Teď, když jsem vyřízený a už nikdy ničeho nedosáhnu, když mám to příjemné místo na univerzitě, přednáším a docela mě to baví, tak stejně jako si pro potěšení čtu Pohádky tisíce a jedné noci, budu si i brát s fyzikou, kdykoliv se mi zachce, a nebudu si dělat žádné starosti, jestli to je důležité. Necelý týden potom jsem byl v jídelně a nějaký kluk tam blbnul a vyhodil do vzduchu talíř. Jak talíř stoupal vzduchem vzhůru, všiml jsem si, že se kolébá a že červený znak Cornellovy univerzity na talíři se otáčí. Na první pohled jsem viděl, že znak obíhá dokola rychleji než kolébání. Neměl jsem co na práci, a tak jsem začal řešit pohyb rotujícího talíře. Zjišťuji, že při velmi malém úhlu se znak otáčí dvakrát rychleji než houpavý pohyb – dva ku jedné. Vyšlo to z komplikované rovnice! Pak mě napadlo: Existuje nějaký způsob, jak zdůvodnit nějak principiálněji, pohledem na síly nebo dynamiku, proč je to dva ku jedné?

Už se nepamatuji, jak se mi to podařilo, ale nakonec jsem vyřešil, jak se pohybují jednotlivé hmotné částečky a jak jsou všechna zrychlení v rovnováze právě při poměru dva ku jedné.

Vzpomínám si, jak jsem šel za Hansem Bethem a řekl: „Heleď, Hansi, všiml jsem si něčeho zajímavého. Máš talíř, který se takhle otáčí, a je to dva ku jedné z toho důvodu, že…,“ a ukazoval jsem mu ta zrychlení. Řekl: „Feynmane, to je moc zajímavé, ale jaký to má význam? Proč se tím zabýváš?“ „Ha, ha,“ povídám. „Význam to nemá vůbec žádný. Zabývám se tím jenom proto, že mě to baví.“ Jeho reakce mě neodradila. Rozhodl jsem se, že budu mít z fyziky radost a dělat cokoliv, co se mi líbí. Pokračoval jsem tím, že jsem odvodil rovnice pro to kolébání. Načež jsem začal přemýšlet, jak se začnou pohybovat dráhy elektronů v relativitě. Pak tu máme Diracovu rovnici v elektrodynamice. A pak kvantovou elektrodynamiku. A než jsem si to uvědomil (trvalo to velice krátce), tak jsem si hrál – ale fakticky pracoval – se starými problémy, které jsem měl tak rád a na nichž jsem přerušil práci, když jsem odešel do Los Alamos; s problémy, jimiž jsem se zabýval ve své doktorské práci; se všemi staromódními báječnými věcmi. Šlo to samo. Bylo tak jednoduché si s těmito problémy hrát. Bylo to, jako když odšpuntujete láhev: všechno se řinulo bez jakékoliv námahy. Skoro jsem se tomu musel bránit. Neviděl jsem žádný význam v tom, co jsem dělal. Ale nakonec v tom byl. Moje diagramy a všechno, zač jsem dostal Nobelovu cenu, vyšlo z hraní s kolébajícím se talířem.

                  Spolu s Feynmanem, si myslím, že hravost je pro nás důležitá, i řada filosofů se tímto tématem zabývalo.

Zaujaly mne názory založené na myšlence o člověku, jako člověku hravém: Homo ludens  (lat. hrající si člověk) je pojem popisující člověka, jenž vyvíjí své schopnosti a možnosti prostřednictvím hry. Objevuje své schopnosti a sám se skrze ně vyvíjí. Jeho hravost je založena na svobodě rozhodování a jednání a předpokládá vlastní tvořivé myšlení. Vyvíjí se také prostřednictvím zkušeností, které připojuje k těm, jež již vlastní.

Koncept hrajícího si člověka se proslavil dílem antropolog Johana Huizingy Homo ludens. Ve své knize se snaží ukázat, že se naše kulturní systémy (politika, věda, náboženství, právo atd.) původně samy vyvinuly z hravého způsobu chování, které se časem pomocí rituálů institucionalizovalo. Ze hry se tak stalo vážné jednání, a když se pravidla správně „zaběhla“, není je potřeba již měnit a začínají tak nabývat povahy samotného smyslu a účelu. “

Nedávno narazila na velmi zajímavé materiály Škola game designu Iana Schreibera

Je zde trefná charakteristika toho, co je hra (z uvedeného materiálu upraveno):

  • Hry jsou aktivita. 
  • Hry mají pravidla.
  • Hry obsahují konflikt.
  • Hry mají cíle.
  • Hry zahrnují tvorbu rozhodnutí.
  • Hry jsou umělé, jsou bezpečné a stojí mimo běžný život. To občas odpovídá tomu, že hráči vstupují do „magického kruhu“ nebo sdílejí „hráčské naladění.“
  • Hry nevytváří na straně hráčů žádný materiální zisk.
  • Hry jsou dobrovolné. 
  • Hry mají nejistý výsledek.
  • Hry jsou reprezentací, nebo simulací něčeho reálného, ale samy jsou přitom uvěřitelné.
  • Hry jsou neefektivní. Pravidla kladou překážky, které brání hráči v dosažení jejich cíle těmi nejefektivnějšími prostředky.
  • Hry mají systémy. Obvykle je to uzavřený systém, což znamená, že zdroje a informace neproudí mezi hrou a venkovním světem.
  • Hry jsou druhem umění.

Jak je to tedy s hraním ve výuce? A jak je to s hraním ve výuce prostřednictvím počítače a dalších digitálních technologii?

Osobně se domnívám, že hraní i hru je třeba podporovat. Na druhé straně vzhledem k tomu, že hra je činnost dobrovolná, nemyslím, že se vždy hodí do výuky.

Je v zásadě je několik možnosti :

  • Hra jako nástroj. Využití hry pro rozvoj, procvičení upevnění nějakých konkrétních znalostí nebo dovedností (typicky model chemického, fyzikálního, biologického děje, procvičování slovíček, příkladů, motoriky, ale i EVROPA 2045  apod.) – tuto skupinu pokládám za vhodnou do školní výuky.
  • Hra jako forma sociální komunikace. S partou kamarádu hraji hru, protože je to fajn. Ať už je to fotbal, Aktivity, nebo Travian na síti – tuto skupinu pokládám za vhodnou při neformální školní činnosti.
  • Hra jako kreativní činnost, jako tvořivý přístup k životu – k tomu bychom studenty měli inspirovat…

sach

„Průměrný učitel vypráví. Dobrý učitel vysvětluje. Výborný učitel ukazuje. Nejlepší učitel inspiruje.“

Charles Farrar Browne

 

 


    hodnotili 2 uživatelé

4 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    no jo!!! když budou všichni ve třídě povinně hrát hru - bude to ještě hra? To mne nenapadlo. Ale napadlo mne, že ne všem vyhovuje hrát hry - tyto žáky budme potom znechucovat hraním (stejně jako dnes někoho znechucuje nutný výklad) Díky

  2. avatar

    Hra jako jeden ze základních prvků pedagogického působení na děti. Stačí si trochu počíst v Komenském, ...nebo modernějších výzkumech - Frederick Vester ve své knize "Myslet,učit se a zapomínat" velmi kritizoval jak je hra často trestuhodně opomíjena a málo využívána při výuce dětí. Herní principy pokud vím HOJNĚ využívají kantoři např.ve školách typu montessori nebo waldorf, kteří se snaží respektovat biologickén potřeby dětí (Z.Matějček, J.Nováčková atd.).

  3. avatar

    Hry jsou umělé, jsou bezpečné a stojí mimo běžný život. Kdysi jsem hrála jakousi hru simulující závodění v autech. Následně jsem usedla do svého auta a jela domů. S hrůzou jsem zjistila, že se chovám jak na závodní dráze – riskuji, jezdím příliš rychle. Podotýkám, že jsem byla dospělá a svůj přenos hry do reality jsem si brzy uvědomila. Dokáží ale děti také rozlišit skutečný svět od toho virtuálního? Je hraní her za pak ještě bezpečné?

  4. avatar

    ...Hra jako forma sociální komunikace. S partou kamarádu hraji hru, protože je to fajn. Ať už je to fotbal, Aktivity, nebo Travian na síti – tuto skupinu pokládám za vhodnou při neformální školní činnosti...
    Zajímavý aspekt je, že zde se mohou do kolektivu zapojit i žáci, kteří by např. kvůli zdravotnímu handicapu zůstali mimo skupinu.
     

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.